Na pokračování 2.část
Zvonit mělo každou chvíli. I přesto však stála Sylvie přede dveřmi jako opařená. Přece se ve třídě nemůžou znát všichni, utěšovala se. Ještěže už je středa. Sebrala zbytky odvahy a otevřela dveře. Lidí tu bylo dost, po pozdějším počítání přišla na číslo 27. Hledala nějaké volné místo. Jediná zcela volná lavice byla úplně vzadu, a proto zamířila přímo k ní. Sedla si nalevo, úplně k oknu a rozhlédla se po třídě. Začala si prohlížet nové spolužáky, říkala si, jak se asi jmenují, jací jsou a jestli s nimi bude vycházet.
V lavici před ní seděla pěkná, blonďatá dívka. Hleděla přímo před sebe a ani se nějak nezajímala o dění okolo ní. Třeba se cítí stejně jako já, uvažovala v duchu Sylvie a na chvilku se cítila jako na bývalé škole, kde všechny znala. Ze snění ji vytrhl kluk, sedící přes uličku.
„Ahoj, jsem Petr, ještě jsem tě tu neviděl, jak se jmenuješ?“ ptal se bez ostychu.
„Já… já se jmenuju Sylvie.“ řekla ve chvíli, kdy zazvonilo.
„Kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najdeš,“ usmál se. „Zatím se měj.“
Zanedlouho se otevřely dveře a do třídy vstoupila tmavovlasá dívka s copánky a pěkně střiženou ofinou. Očividně jí nevadilo, že už zvonilo a šinula si to přímo k Sylvii. „Máš tu volno?“ ptala se, i když už si sedala. „Jasmine, ty?“
Odpověď už nedostala, protože do třídy právě vešla jejich třídní učitelka. Vypadala přísně a tvářila se co možná nejvíc přívětivě, alespoň tak to Sylvii připadalo. Začala opakovat ty stejně nudné věci, co už jednou slyšela od starší paní, o které se nyní dozvěděla, že se jmenuje Margaret Largová. Potom začalo vzájemné představování, ale Sylvie si stejně moc lidí nezapamatovala.
Po skončení hodiny se snažila co nejrychleji dostat ze třídy, ale dostihla ji Jasmine. „Takže, Sylvie… jmenuješ se tak ne? Brzo se uvidíme.“ řekla a zmizela. Sylvii nebylo její chování moc příjemné, přece jen se raději s nikým moc nebavila. A teď ji mělo čekat něco mnohem horšího, setkání se svojí spolubydlící. Jestliže předtím šla pomalu, teď ještě zvolnila.
Po nějaké době stejně došla k velké žluté budově. Vešla do ní a bezcílně bloumala po chodbě. Nakonec došla k pokoji 11A. Zkusila otevřít dveře. Byly zamčené. Oddechla si a začala hledat klíče. Najednou však dveře zachrastily a otevřely se. Stála v nich tatáž krásná blondýna. Jen se na ni usmála a odešla zpět do pokoje.
Zvláštní, pomyslela si Sylvie. Ale nechtěla být přehnaně iniciativní, proto jen jednoduše vešla dovnitř a začala si vybalovat věci. Občas se podívala na tu dívku, ta zatím zamyšleně četla. Vtom se však otočila a zadívala se přímo na ni.
„Takže ty jsi Sylvie?“
Udivilo ji, že si její jméno může pamatovat.
„Jsem. A ty jsi?“
„Megan.“ odvětila a zase se vrátila ke knížce.
No, asi taky není moc komunikativní, přemýšlela zase Sylvie. Po celou dobu, co si vybalovala věci, nikdo neřekl ani slovo. Cítila se přiškrceně, přebytečně, jako by tam snad ani neměla být. A třeba ani neměla.
Najednou zazvonil telefon. Leknutím sebou trhla. Jako bych si to nemyslela, není ani půl dvanácté a máma už volá, ušklíbla se. Tenhle mámin přístup jí vadil. I když se něco domluvilo, stejně to všechno nakonec udělala podle svého. Zavolám večer… No to určitě.
„…a tak jsem si řekla, jestli by sis nechtěla vybrat jeden z těch kroužků. Ale ty mě snad vůbec neposloucháš?“ zlobila se Sylviina máma.
„Ale poslouchám, jaké kroužky?“
„No vždyť to říkám, že mě neposloucháš. Všechny jsou vypsané někde na chodbě na nástěnce, alespoň tak to ta paní L..L.. no..“
„Largová, mami.“
„Jo jo, přesně ta. Tak to říkala. Nějak si to prostuduj, až se ozvu příště tak mi řekneš, co sis vybrala, dobře?“
Jak ji Sylvie znala, zavolá určitě ještě dnes. To aby si pospíšila.
„Dobře, mami. Pozdravuj tátu a mějte se pěkně. Ahoj.“ rozloučila se a zavěsila.
Opět zavládlo naprosté ticho. Nevěděla, co by řekla, a proto mlčela. Bylo slyšet jen otáčení stran, to jak si Megan, nová spolubydlící, četla knížku. Možná proto, aby ona sama nemusela mluvit.
Uběhlo asi 30 minut, když někdo zaklepal na dveře. Nevypadalo, že by to Megan nějak zajímalo, a proto se Sylvie zvedla a šla ke dveřím. Myslela si, že za nimi bude někdo z učitelů nebo paní Largová, ale objevila za nimi drobnou černovlasou dívku.
„Ahoj, Jasmine, pamatuješ? Chtěla jsem se zeptat, jestli byste nešly na oběd. Jsem bohužel bez spolubydlící, dorazí až zítra. Tak co?“ usmála se.
Odpovědí jí bylo jen šustění stránek. Sylvie se konečně vzpamatovala a přemýšlela, co by řekla.
„Já teď vybaluju věci …“ podívala se na prázdný kufr. Pak jí ale došlo, že by to mohla být dobrá příležitost se s někým seznámit. Nebo je to minimálně lepší, než tu v tichu sedět a nic nedělat. „Ale počká to.“
„Dobře, to ráda slyším. A co ty?“ zeptala se, pohledem na Megan.
„Beze mě.“ odpověděla jednoduše.
Jasmine jen pokrčila rameny, počkala na Sylvii a společně se potom vydaly po dlouhé chodbě ke schodům.